Klárku jsem poznal, když byla moje dcera ještě maličká, bylo to ve školce. Už tehdy jsem cítil, že je výjimečná – tichá, klidná a přitom silná bytost, která kolem sebe šíří něco, co se nedá popsat slovy... jen cítit. Roky uběhly, každý jsme šli svou cestou, ale osud to zařídil tak, že jsme se znovu spojili – ve chvíli, kdy jsem to nejvíc potřeboval, věřte opravdu se to tak stalo. Vše se totiž děje z nějakého důvodu.

Naše hovory nebyly dlouhé ani okázalé. A přesto se v nich odehrálo tolik. Klárka mi byla oporou, aniž by to říkala. Stačilo, že naslouchala a já mlel jako kolovrátek a Kláry naslouchala s takovou lehkostí, přítomností a srdcem, že jsem cítil, že v tom nejsem sám. V jejím hlase bylo bezpečí. V tichu mezi slovy naděje. V každé větě lidskost a opravdovost, která se dnes tak těžko hledá.

Díky ní jsem v sobě našel odvahu podívat se tam, kam jsem dřív nechtěl. Ne proto, že by mě tlačila – ale proto, že mi tiše svítila na cestu. Jsem jí za to vděčný víc, než bych dokázal říct nahlas.

Klárčino provázení není služba. Je to dar. A pokud se k ní někdo dostane, věřím, že nebude litovat. Tak jako nelituju ani já.