Pro mě byl rituál Zavinování neboli zavírání kostí velmi silným zážitkem. Jakmile jsem o něm slyšela, hned jsem věděla, že ho potřebuji ve svém životě. Chtěla jsem si ho prožít a zároveň se o něm vše naučit, abych rituálem mohla provázet i jiné ženy, které ho budou potřebovat a budou cítit, že je to ke mně volá. 

Zažila jsem si tedy obě strany rituálu. 

Jako zavinovaná a opečovaná žena, které je nasloucháno bez souzení, poučování… přijímání péče o své tělo i duši a ten úlevný pocit po zavinutí a znovuzrození.

Téma jsem měla docela hutné - SMRT - kdy jsem nechápala, proč se stále upínám k zemřelým, ať už to byla zvířata nebo lidi. Cítila jsem, že smrt je pro mě fascinující až tak moc, že jsem ztrácela chuť na život. A v tomhle jsem si potřebovala pobýt a najít svou proměnu. Sdílení plné slz, které jsem si mohla dovolit, voňavé kakao z Peru, které krásně otevírá srdce a můžu jít víc do hloubky, chystání si bylin do mandaly na očistnou a pečující koupel, technika Rebozo, která mě krásně uvolnila, péče teplou kompresní koulí i teplým voňavým olejem.

Tohle všechno jsem si mohla dopřát, tohle všechno jsem si dovolila. Zavinutí do 7 šátku a “uzamčení” 7 zámku, pro mě bylo něco, co si velmi dobře pamatuji z dětství. Cítila jsem se jako miminko v zavinovačce, tan pocit bezpečí a lásky, jsem už velmi dlouho nezažila. Tak léčivé a konejšivé to bylo. Znovuzrodila jsem se do Daru ŽIVOTA. A mé rozhodnotí je si ho opravdu užít a dopřát tyto pocity i TOBĚ.

Slované brali zrození jako portál, bránu mezi dvěma světy. Ta se otevírá již 40 dní před porodem, už tehdy se začíná „něco dít“. Při porodu se musí žena plně otevřít, duše i tělo jsou dokořán. Žena při něm vchází do labyrintu pro své dítě, jde naproti duši a otevírá tuto bránu. Když žena rodí, je tedy „někde mimo“, mezi dvěma světy, mezi životem a smrtí. Z labyrintu musí žena zase vyjít a bránu – porod uzavřít. Protože co bylo otevřeno, by mělo být zase uzavřeno, aby energie a síla neutíkaly pryč.

Proto je důležité během prvních 40 dnů po porodu odpočívat, pečovat o sebe a hlavně nechat o sebe pečovat.

Poporodní zavinování se dělalo většinou 40. den po porodu.
40. den se měla brána uzavřít. Když se brána uzavřela, žena i dítě mohly žít plně v tomto světě. Nebyly v něm jen „na půl“.

Zrození každého dítěte je pro ženu iniciací a poporodní zavinování je završením této iniciace.  Zavinování je třešinkou na dortu iniciace, je tečkou, která dovršuje přechod „do ženy matky“. Je to rituál zcelení duše i těla, rituál obnovy ženy. To, jak žena prožije šestinedělí, kolik síly obnoví a nabere, pak má vliv na celý její další život. Proto je šestinedělí tak důležité a mělo by být posvátné.

V ČR se s tímto rituálem setkáváme také pod počeštělými názvy zavírání kostí nebo rituál rebozo/rebozo rituál, v angličtině „Closing the bones“, ve španělštině „Cerrada“, „Encaderamiento“ či „Manteo“. Rebozo nebo manta je latinskoamerický název tradičních šátků, které se používají při tomto rituálu. Ve slovanské tradici se pro tento zavinovací šátek používá název svivalník nebo pinta. Tento rituál tedy najdeme v určitých podobách prakticky po celém světě.

V poporodním období může rituál  pomoci také s vyčerpáním, fyzickým uzavřením těla ženy po porodu, kdy jsou pánevní kosti staženy do původní polohy, se zavinováním dělohy a navrácením orgánů na správné místo, s energetickým uzavřením po porodu, se znovunabytím psychické i fyzické stability, po náročném nebo traumatickém porodu, po porodu císařským řezem nebo ztrátě miminka. Může být také formou obřadního ukončení těhotenství a porodu.

Těhotenství a porod zažijeme pouze párkrát za život (někdo třeba jen jednou), proto si zaslouží naší pozornost. Zrodila se nová žena – matka (nehledě na to kolik dětí již máte) a to je potřeba oslavit. Rituál zavinování je jakési wellnes pro ženu. Je jí věnována plná pozornost, je opečovaná a může v bezpečném prostoru bez posuzování sdílet svůj příběh, který třeba ještě nikde jinde nevyslovila.

Rituál není jen o péči o ženu po porodu.